Návrat na titulní stránku: Střední Evropa - revue pro středoevropskou kulturu a politiku

22.10.2010, V Evropě rostou aktivity občanů

Téměř všude Evropě se zvolna odehrává něco, co bychom dokonce mohli označit za revoluci občanů. Hodně se mluvilo o tom, že Evropská unie je občanům vzdálená, že se v ní rozhoduje podivným centralistickým způsobem, pro občany nesrozumitelným a neprůhledným. Nyní se ukazuje jiný obraz. O Evropskou unii tolik nejde, jde o národní vlády, o to, že tyto vlády rozhodují velmi často za zády občanů. Dokonce bych řekl, že všechny ty tirády národních politiků o špatnosti Bruselu mají za účel skrýt vlastní špatnosti.

Letošní volby v České republice jsou evidentně dokladem jakéhosi občanského vzepětí a aktivity, kterou u nás už dlouho nepamatujeme. V parlamentních volbách občané zvolili dvě nové strany, dvě strany odvolili, to znamená neopustili do parlamentu a dvě tradiční velké strany odstavili od jejich dosavadního dominantního postavení. Navíc pomocí metody křížkování kandidátů několik politiků nepustili do parlamentu a několik tam naopak postrčili. Což lze vysvětlit hlavně tím, že velké zklamání nad dosavadní politikou parlamentních stran občany vyburcovalo ne jen k jinému rozdání karet, ale k výměně karet samotných. Právě ukončené komunální volby pak také přinesly velké změny, plně srovnatelné s volbami do parlamentu. Na celé řadě míst se utvořily nejrůznější občanská sdružení, usilující o podíl na rozhodování v daném městě nebo vesnici - a dokázaly se prosadit. Pouze senátní volby nic moc neukázaly a byly hlavně soubojem dvou tradičních velkých stran. Jedna deklarovala, že chce ze Senátu brzdit asociální počínání vládní koalice a druhá pak, že jde hlavně o destrukci vládních reforem. Ani jedna neměla pravdu. Žádné reformy se totiž zatím nekonají, vláda se pouze pokouší prosadit různě velkou paletu škrtů a na to stačí odbory, které disponují zdatnými analytiky a členskou základnou, připravenou ke stávkám. Senát i nadále nebude mít velký význam a řeči, že volbami do senátu rozhodujeme také o budoucím prezidentovi jsou už úplně mimo realitu.

Podobné jevy jako u nás můžeme také konstatovat u našich německých sousedů. V posledních parlamentních volbách tam občané dali tolik hlasů liberálům, že se jejich strana FDP mohla po dlouhé době opět stát vládní stranou. Tehdy to byla doba, kdy v Německu rezonovaly teorie o tom, že snižování daní povede k hospodářskému oživení. Dnes si němečtí občané myslí něco jiného, dokonce většina z nich, že by se daně snižovat neměly, protože to oslabí sociální stát. Prosadil se názor, že snižování daní vede hlavně k obohacení bohatých a není ku prospěchu celé společnosti. Takže kdyby se nyní v Německu konaly parlamentní volby, FDP by se patrně do parlamentu ani nedostala. Naopak neustále roste obliba strany Zelených, která s našimi Zelenými nemá téměř vůbec nic společného. Ti se na dlouho vyřadili z politiky kvůli své horlivé kolaboraci s neoliberální Topolánkovou vládou. Němečtí Zelení jsou dnes podle průzkumů volebních preferencí v situaci, kdy by se při parlamentních volbách dostali do pozice druhé nejsilnější strany a mohli by rozhodovat o složení vlády. Je to výsledek zklamání německých občanů,zklamání nejen z FDP, ale i sociálních demokratů, kteří se příliš otočili doleva a zapomněli, že rozumná a vyvážená politika se dá dělat jen ze středu. Proč to říkám? Protože němečtí voliči jsou významně ovlivněni středními vrstvami společnosti, které v celkem dobré kondici přežily celou krizi a udržely si racionální přístup při posuzování svých zájmů, včetně těch politických. U nás jsou střední vrstvy příliš slabé a navíc jsou vládními politikami neustále oslabovány. Politické zastoupení v podstatě nemají a v atmosféře, kdy se neustále uměle polarizuje levice a pravice, ani mít nemohou. Mnoha lidem se zdá, že tou správnou stranou je TOP 09, ale jen do té doby, dokud se nepodívají za pěkné průčelí dovnitř do krámku a nespatří tam starou dobrou oligarchickou partu. Zkrátka v Německu velké změny na politické scéně teprve přijdou a můžeme jen doufat, že si hlavní strana politického středu, CDU ve spojení s CSU, udrží své politické postavení.

Jiná situace je zase ve Francii. Vidíme tam skutečně masové stávky proti důchodové reformě, zvyšující věk pro odchod do důchodu z šedesáti na dvaašedesát let. Český pozorovatel se musí nutně ptát, proč jsou Francouzi tak masově pobouřeni nad něčím, co je u nás normální. Jenže hlavním důvodem pro stávky není toto vcelku běžné vládní opatření. Musíme si uvědomit, že ve Francii můžete jít do důchodu až poté, co si odpracujete 41 let. Navíc výše důchodu závisí na výši příjmů a ve Francii příjmy většiny obyvatel dlouhodobě stagnují a rostou hlavně příjmy podnikatelských vrstev. Proto musí většina Francouzů tak či tak pracovat déle než do šedesáti let a současné vládní rozhodnutí jim připadá jako nesmyslné a provokativní. Malá poznámka na okraj: dnes se u nás uchazeči o důchod vypočítá jeho výše z příjmů za posledních 25 let a od příštího roku už ze třiceti let.

Skutečným důvodem pro francouzské stávky je velmi rozšířený pocit, že se vláda vzdálila od občanů, že se rozhoduje za jejich zády, neprůhledně a nesmyslně. A pouze v zájmu těch bohatých, kteří si navíc vybrané části politické elity platí, jak se ukázalo v případu dědičky firmy L´Oreal Lilian Bettencourtové. Jeden z komentátorů francouzské situace uvedl názor někdejšího prezidenta de Gaulla, že osud Francie se nebude rozhodovat na burzách. Jinými slovy, že o osudu země nebude rozhodovat finanční oligarchie, ale francouzský národ. Něco podobného by si dnes měl pověsit do své pracovny každý politik, ať již německý nebo český. Vliv finanční oligarchie na politická rozhodnutí dnes totiž přestoupil v mnoha zemích únosnou míru a stále většímu počtu občanů to vadí. To je také jeden z důvodů francouzských stávek. Dnešní francouzský prezident Nicolas Sarkozy byl po zkorumpovaném Chirakovi zvolen s mnoha nadějemi. Nadějemi, že modernizuje Francii a provede řadu reforem, mezi něž nepochybně patří na jedno z předních míst důchodová reforma. A jak to dopadlo? Zvýšení věku pro odchod do důchodu ze šedesáti na dvaašedesát je, jak jsem ukázal, spíše fraška, než vážně míněná reforma. Přejme si, aby to u nás bylo jiné. Aby chystané reformy vládní koalice neskončily také jako fraška, která navíc pobouří velké části společnosti a zavdá příčinu k masovým stávkám. Heslem všech odpovědných Evropanů by proto mělo znít: ano reformám a šetření, ale jinak než doposud. Vlády by neměly při reformách experimentovat, více a vážněji přemýšlet o všech důsledcích. Měl jsem jednoho známého, který se rozhodl zbourat na chalupě velkou pec, zbytečnou, překážející, nefungující atd. Jenže když ji zboural, spadla mu celá chalupa, protože ta pec byla jeden z jejích nosných pilířů.

Francie má vyspělý sociální systém a Francouzi jsou citliví na sociální spravedlnost. A v jejím jménu jsou často připraveni jít na ulici. Měli bychom mít pro ně více pochopení, například proto, že v nás citlivost pro sociální spravedlnost téměř odumřela. Navíc si musíme uvědomit, že odbory ve Francii jsou dost slabé a se silnou vládou toho moc nevyjednají. Právě proto se na protestech podílí také poměrně hodně všelijakých randalistů a radikálních levičáků, kterým o důchod nejde, protože se stejně většina z nich do něj nedostane. Ti chtějí jen bořit a šířit destrukci. Právo na stávku je ve Francii velmi staré, bylo zavedeno už v roce 1864, patří tedy k identitě Francouzů. Ti hodně stávkují z mnoha důvodů rozličné intenzity. Dnešní stávky spíše představují střet mezi nepopulárním prezidentem a občany, kteří mají pocit, že se jim vláda vzdálila a odcizila. Čeští občané dají tento pocit spíše najevo ve volbách nebo Němci v odborářsky organizovaných nebývale velkých akcích, jako jsou dnešní protesty ve Stuttgartu kvůli stavbě nádraží. Slavný politický myslitel Machiavelli kdysi napsal, že politické střety o vážné věci nejsou ničím špatným, protože svědčí o zájmu občanů o politiku a o jejich připravenosti veřejně jednat. Pasivita a tiché zoufalství pak jsou naopak přípravou pro příchod diktátora.

Zdraví Rudolf Kučera

 



<--- zpět