Návrat na titulní stránku: Střední Evropa - revue pro středoevropskou kulturu a politiku

29.10.2010, V Evropské unii nejde o spekulace, ale o reality

Oslavy výročí vzniku československé státnosti byly na pražském Hradě v projevu prezidenta republiky opět spojeny se zastaralou kritikou evropské integrace a tentokrát i obohaceny o vizi jakési hrozící globální světovlády těch hospodářsky nejvyspělejších zemí světa. Byly pak zakončeny apely na udržení a posilování české státnosti. S tím je třeba jen souhlasit, protože česká státnost je historicky vydobytou hodnotou, která by měla být mnohem silnější součástí české identity než je doposud. Jinou záležitostí je však kritika evropské integrace nebo varování před jakousi vznikající globální světovládou. Evropská integrace dospěla, navzdory urputnému vzdorování prezidenta Klause do poslední chvíle, k ratifikaci Lisabonské smlouvy. Prezident dlouhá léta varoval před vznikem tzv.evropského superstátu, který by měl občany Unie zbavit jejich práv a svobod. Nestalo se tak, vzniklo nové smluvní spojení členských států Unie, které dalo nové pravomoci Evropskému parlamentu, zvýšilo kontrolní pravomoci národních parlamentů a co se týká společných evropských institucí, zachovalo rozhodující postavení Evropské rady, orgánu v němž zasedají vrcholní zástupci národních států. Ani slechu a vidu po nějakém evropském superstátu. Naopak, v důležitých otázkách byly posíleny
pravomoci parlamentů, čili volených zastupitelských orgánů, ať již na evropské nebo národní úrovni. Ukázalo se, že se prezident Klaus mýlil a jeho varování se nenaplnila. Má to jeden hlavní důvod.

Evropa je dnes kontinentem parlamentních demokracií, kontinentem, kde centrum moci je téměř v každém jejím státu v národním parlamentu. To je ta pravá historická tradice, která zcela vylučuje vznik jakéhosi evropského superstátu, v němž by vládly politické elity, odtržené od svých občanů. Takový stát by totiž z politologického hlediska mohl vzniknout pouze tehdy, kdyby v Evropě převažovaly prezidentské systémy, umožňující vládu silných osobností, navíc vládu, která by byla slabě kontrolována ze strany parlamentu. Jediný skutečně demokratický prezidentský systém na světě existuje dnes ve Spojených státech, kde má exekutivní moc na čele jednu silnou postavu prezidenta. Jenže tento prezident, na rozdíl od všech prezidentů na světě, nemůže za žádných okolností rozpustit parlament, tj. kongres Spojených států. Tím je zajištěna nezávislost obou mocí, výkonné a legislativní, a samozřejmě také jejich vyváženost a vzájemná kontrola. Tento systém je ovšem jedinečný, vzniknul již na konci 18.století a jeho tvůrci, Otcové zakladatelé, se domnívali, že je nenapodobitelný a v tom se nemýlili. Když se prezident Masaryk po konci první světové války vracel ze Spojených států do Evropy do právě vznikajícího Československa, měl představu, že jeho úřad bude podobný úřadu amerického prezidenta.Vedoucí českoslovenští politikové mu to však s respektem, ale tvrdě vyvrátili. Založili nikoli prezidentský, ale parlamentní systém, v němž měl prezident jen omezené pravomoci. Je volen parlamentem a tak by to také mělo zůstat. Všechny dnešní debaty o zavedení přímé volby prezidenta jsou podle mého názoru jen ztrátou času. Přímá volba prezidenta nic neřeší, debata o ní vznikla jen díky neschopnosti politiků v parlamentu uspořádat důstojné volby bez odpudivých zákulisních čachrů a hádek. To, že se naši zastupitelé zpravidla nedokáží nadstranicky dohodnout na postavě prezidenta ještě neznamená, že odpovědnost přesunou na lidovou volbu. Ta má také své nedostatky a chyby. Především v tom, že by mohl být zvolen neschopný populista, navíc si nárokující díky přímé volbě nějaké nové a další pravomoci. Kdybych měl říci svůj názor, byl bych možná i pro přímou volbu prezidenta, ale jen za předpokladu, že se mu odejmou některé dnešní pravomoci, hlavně ve prospěch parlamentu.

Podívejme se například na rakouského prezidenta. Ten je volen na šest let v přímé volbě. Řekli bychom tedy, že má značné pravomoci. Jenže tomu tak není pokud jde o faktické pravomoci. Prezident například hlavně při jmenování a propouštění vlády plně respektuje parlamentní charakter politického systému, to znamená, že vytvoření vlády nezávidí na volbě prezidenta, ale na většině v Národní radě, rakouském parlamentu. Říká se tomu „Rollenverzicht", zřeknutí se role, kterou by mu i umožňovala ústava. Projevuje se to i zahraniční politice. Ačkoli má prezident podle ústavy kompetenci zastupovat rakouskou republiku navenek, faktickou kompetenci má spolková vláda. Možná i našemu prezidentovi by slušelo trochu té rakouské „Rollenverzicht", namísto sporů, kdo bude českou republiku zastupovat na tom či onom vrcholném zasedání Unie. Nejednotnost naší zahraniční politiky, projevující se stále častěji v různých názorech prezidenta, ministra zahraničí a předsedy vlády, je zneklidňující a oslabuje účinnost naší politiky. Jinými slovy, přímá volba nemusí znamenat silnější pravomoci, zvláště o ohledem na žádoucí posílení parlamentního systému v Čechách.

Na závěr si ještě řekněme, že v Evropě existuje francouzský polo-prezidentský systém, jenž díky de Gaullovi postupně vznikl po druhé světové válce ze specifických důvodů francouzského politického vývoje. Vyznačuje se tím, že v čele výkonné moci stojí silný prezident, ale vedle něho, na rozdíl od Spojených států, je také předseda vlády. Ten může být silný, pokud pochází z jiné politické strany než prezident a slabý, pokud ze stejné strany. V prvním případě, jak to kdysi charakterizoval Mitterand, prezident „nechává vládu vládnout", v druhém všechno řídí sám. Prezident je volen na pět let a má právo, na rozdíl od amerického prezidenta, rozpustit parlament. Jeho moc je proto z těchto a dalších důvodů velmi silná, což se odráží i ve snaze všech francouzských prezidentů hrát velkou roli i na evropské scéně. Byla to ostatně Francie, vítězná mocnost dvou světových válek, která stála na počátku evropské integrace a ve spolupráci hlavně s Německem pak po celou dobu procesy evropské integrace významně ovlivňovala. Bylo to přirozené z politických i hospodářských důvodů a rozhodně v tom není třeba vidět snahu vládnout Evropě. Od samého počátku se totiž na evropské integraci podílely i malé státy, především Belgie, Holandsko a Luxembursko. Proto je hlavním městem evropské integrace Brusel a mnoho hlavních představitelů Unie pocházelo a pochází právě z těchto zemí. To není projev elitářství, jak se patrně domnívá prezident Klaus, ale samozřejmý a pochopitelný výraz dosavadní evropské historie. Tu je třeba znát, protože jinak například nepochopíme, proč je hlavním sídlem Evropského parlamentu Štrasburk a ne například Londýn. Štrasburk se nachází ve francouzském Alsasku-Lotrinsku, o nějž po staletí bojovali Němci a Francouzi a jejich dohoda o umístění evropského parlamentu právě do tohoto města, byla viditelným znamením jejich smíření. To, že v dnešní Evropské unii mají často hlavní slovo politikové jako je německá kancléřka Merkelová nebo francouzský prezident Sarkozy, vůbec neznamená, že by v Evropě vládla nějaká politická oligarchie. V čele Evropské komise je Portugalec, v čele Evropského parlamentu Polák, prezidentem je Belgičan, ministryní zahraničí Angličanka, předsednickou zemí bude Maďarsko atd. Evropská unie je totiž uspořádána tak, že velkým dovoluje jen to, co jim odsouhlasí ti středně velcí nebo dokonce malí. Takže žádný strach z nějaké evropské vlády, povýšené nad národní státy a jejich občany.

Zdraví Rudolf Kučera

 



<--- zpět